Aktuálně

Samozřejmě, například ústavní Listinu základních práv a svobod nemůže nový kodex (ani budoucí návazný změnový zákon) měnit – a její tvůrci takhle terminologicky důslední nebyli.

Připomeňme, že článek 11 Listiny v odstavci 1 stanoví, že „každý má právo vlastnit majetek“, že „vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“ (při schvalování Listiny v roce 1991 byl ještě v čerstvé paměti jiný stav) a že „dědění se zaručuje“ (nemůže být tedy zákonem vyloučeno). Odstavec 3 uvádí: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Stručná první věta je inspirována stejně stručnou formulí v (západo)německém Základním zákoně z roku 1949; vlastnictvím se tu míní vlastnické právo. A konečně podle odstavce 4 „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“.

Uvidíme, zda se návaznému změnovému zákonu (který chce ministr Pospíšil prosadit v roce 2013) podaří vyluxovat pojem „vlastnictví“ ve smyslu vlastnického práva alespoň z běžných zákonů. Jistý je už konec „zákona o vlastnictví bytů“: nový kodex jej ruší a podstatnou část jeho materie upravuje sám – v §§ 1158 až 1222 o bytovém spoluvlastnictví.

Věc lze držet, užívat i měnit

O předmětu vlastnického práva uvádí § 1011 nového zákoníku, že „vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím“.

Kodex upouští od oddělení pozitivní a negativní stránky vlastnického práva, jak je známe z nynějšího zákoníku (§§ 123 a 127); obě zařazuje do jediného § 1012, který upravuje obsah práva takto: „Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.“

Akcentuje se tedy vlastníkovo volné, ba přímo libovolné nakládání s věcí: kromě zmíněných mezí právního řádu je vlastníkova volnost limitována již jen subjektivními právy jiných osob. Kodex se obešel nejen bez definice vlastnického práva, ale i bez výčtu vlastníkových dílčích oprávnění – dokonce i bez klasické římskoprávní vlastnické triády, parafrázované výše v mezititulku (a – též nedokonale – v § 123 dnešního zákoníku). Zákonodárce se také rozhodl nedublovat pasáž Listiny o rovnosti vlastníků (nynější zákoník tak činí v § 124).

Následující § 1013 kodexu obsahuje zákaz imisí, jimiž jsou „odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky“, vnikajících na pozemek souseda. Sousedovým pozemkem nový kodex rozumí „pozemek jiného vlastníka“, takže např. ochranu před imisemi neomezuje jen na pozemky v přímém sousedství.

Klasickou agendu sousedského práva – části rostlin přesahující na sousední pozemek a plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek – řeší § 1016. V něm se nově stanoví, že tyto plody náleží vlastníkovi sousedního pozemku, na který spadly (to ale neplatí, jestliže onen sousední pozemek je veřejný statek, tedy „věc určená k obecnému užívání“; § 490). A přesahující části rostlin „může soused odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení“.

Další novinkou je právo vlastníka pozemku, „má-li pro to … rozumný důvod“, požadovat, aby se soused zdržel zřizování stavby v těsné blízkosti společné hranice jejich pozemků (§ 1020).

Obdobně zákoník v § 1017 upravuje, „má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod“, právo požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice, případně aby odtud stromy odstranil. Jako přípustnou vzdálenost kodex podpůrně stanoví jeden a půl metru a u stromů, které obvykle dorůstají výšky přes 3 metry, pak tři metry od hranice pozemku. Přednost před tímto vymezením však má nejen jiný právní předpis, ale i místní zvyklosti. Logickou výjimkou jsou případy, kdy je na sousedním pozemku les či sad (jinak by vlastnická hranice v lese znamenala několik metrů široký pás bez stromů a la státní hranice), kdy se jedná o chráněný strom anebo kdy tvoří stromy rozhradu.

Rozhradou zákoník rozumí například ploty, zdi či meze mezi sousedními pozemky; podle § 1024 se má za to, že jsou společné. Např. „společnou zeď může každý užívat na své straně až do poloviny její tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou“. Soud může na návrh souseda uložit vlastníkovi pozemku, ať jej oplotí (§ 1027); může také určit hranice mezi pozemky, „jsou-li neznatelné nebo pochybné“ (§ 1028).

Nezbytná cesta

Nově se upravuje také nezbytná cesta, podrobněji (v §§ 1029 až 1036) než v současné torzovité úpravě. Tento právní institut se týká jen nemovité věci, a to není-li „dostatečně spojena s veřejnou cestou“. Pokud na věci kvůli nedostatečnému spojení nelze řádně hospodařit nebo ji jinak řádně užívat, „může její vlastník žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek“. Za nezbytnou cestu náleží podle § 1030 úplata (příp. i odčinění újmy), která může být splatná i ve splátkách či opakovaných dávkách (§ 1035). Nezbytnou cestu může povolit i soud, ale dotčeného souseda tím nesmí nepřiměřeně omezit. Kodex také stanoví, že soud cestu nepovolí, „žádá-li se… jen za účelem pohodlnějšího spojení“ (§ 1032).

Mimo kodex zůstává podrobná úprava vyvlastnění a omezení vlastnického práva, což je veřejnoprávní materie. Kodex se však o vyvlastnění tradičně zmiňuje, i když jen v §§ 1037 až 1039. Tady se tvůrci překrývání s Listinou základních práv a svobod nebránili: vyvlastnění oproti ní připustili úžeji, totiž jen v takovém veřejném zájmu, „který nelze uspokojit jinak“.

K ochraně vlastnického práva upravuje nový zákoník klasické žaloby: 1. Reivindikační žalobou (na vydání věci) se může vlastník domáhat vydání věci proti tomu, „kdo věc neprávem zadržuje“ (§ 1040); petit tedy směřuje k tomu, ať žalovaný určitou (identifikovatelnou) věc vydá. 2. Žalobou zápůrčí (negatorní) se pak může dotčený vlastník bránit proti tomu, kdo neprávem jeho vlastnické právo ruší jinak (§ 1042). Žalobní návrh tedy směřuje k tomu, aby se žalovaný zdržel dalšího rušení.

3. Obě výše uvedené žaloby může podat nejen vlastník, ale např. i poctivý držitel věci (§§ 1043 a 1044), třeba její nájemce.

Vlastnické právo se podle nového kodexu nabývá osmi způsoby, a sice 1. přivlastněním a nálezem, dále přírůstkem, a to 2. přirozeným (např. naplavení zeminy), 3. umělým (např. zpracování či smísení) či 4. smíšeným, a dále 5. vydržením, 6. převodem vlastnického práva (např. prodej či darování) a 7. rozhodnutím orgánu veřejné moci (tj. soudu nebo úřadu), 8. za jistých okolností lze nabýt vlastnické právo i od neoprávněného.

Pokud jde o přivlastnění, nový kodex stanoví, že „movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří“ (§ 1045). Takovou věc může kdokoli okupovat a – nebrání-li tomu zákon – může k ní nabýt vlastnické právo. Nebude tedy už platit nynější konstrukce, podle níž věci nalezené, skryté (pokud jejich vlastník není znám) a opuštěné připadají obci (dříve státu). Zásada okupační volnosti se ale vztáhne pouze na věci movité: „opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu“. Návrh kodexu předpokládal, že připadne zase obci, ale kvůli obavám z ekologických a jiných zátěží nakonec poslanci dali přednost republice.

Podle § 1050 se má nemovitá věc za opuštěnou, jestliže k ní vlastník nevykonává vlastnické právo po dobu deseti let (u movitých věcí je tato doba tříletá). Pokud by takovým liknavým vlastníkem byla Česká republika, nemělo by to ovšem na vlastnické právo k věci vliv. Přechodná ustanovení (§ 3067) stanoví, že u opuštěných nemovitých věcí počne desetiletá doba běžet až od účinnosti kodexu; účinky opuštění tedy nastanou nejdříve na Nový rok 2024.

Ohledně přírůstku stanoví nový zákoník mj., že pokud vlastník zřídí na svém pozemku stavbu za použití cizí věci, stane se stavba součástí pozemku (§ 1083; vlastník pozemku se ovšem musí s vlastníkem užité věci – např. materiálu – vypořádat).

Jestliže někdo zřídí neoprávněně stavbu na cizím pozemku, připadá stavba vlastníkovi pozemku (§ 1084) – a ten se musí vypořádat s tím, kdo ji zřídil. Vlastník pozemku se může domáhat i odstranění neoprávněné stavby, samozřejmě na náklady toho, kdo ji zřídil.

Přestavek (případ, kdy na cizí pozemek přesahuje jen nepatrná část sousedovy stavby) ale nový kodex řeší především reorganizací vlastnických vztahů k dotčenému pozemku (§ 1087).

K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je podle § 1091 kodexu potřebná „nepřerušená držba trvající deset let“ (u věcí movitých zůstává potřebná doba tříletá). U mimořádného vydržení – kde se neprokáže příslušný právní důvod držby – je potřebná doba dvakrát delší (§ 1095). Někdy se ale vydržení výslovně vylučuje: vlastnické právo nemůže vydržet např. zákonný zástupce proti zastoupenému (a naopak) ani jeden z manželů proti druhému.Převodům vlastnického práva a související „katastrální“ agendě se budeme věnovat v jiné části tohoto cyklu článků.

Respektuje se vůle vlastníka

Z případů, kdy se vlastnické právo nabývá rozhodnutím soudu, zmíníme podrobněji dědění.

Úprava dědického práva v novém zákoníku je mnohem podrobnější než dnes: najdeme ji v §§ 1475 až 1720 (ano, jde téměř o čtvrt tisíce paragrafů). Kodex se hlásí k zůstavitelově volnosti a respektování jeho vůle; nově obsahuje např. zřeknutí se dědictví, dědickou smlouvu, odkaz, náhradnictví a svěřenské nástupnictví i jiné právní instituty, osvědčené v dějinách či v cizině.

Nyní se nelze předem za zůstavitelova života zřeknout dědického práva; teprve v dědickém řízení lze dědictví odmítnout (či přijmout). Nový zákoník umožňuje (§ 1484), aby se člověk dědického práva předem zřekl, a to smlouvou se zůstavitelem (ve formě veřejné listiny); lze se zříci celého dědictví i jen práva na povinný díl (v druhém případě lze dědit ze zákona). To by mohlo vést k vypořádání potenciálních dědických sporů ještě za zůstavitelova života – např. když během života zvýhodní nějakého z možných dědiců.

Dnešní zákoník stanoví (§ 461), že dědit lze ze zákona a/nebo ze závěti, přičemž platná závěť má přednost; musí být ovšem písemná. Podle § 1532 nového kodexu „závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami“. Posledně zmíněná privilegovaná závěť poslouží těm, kteří se ocitnou „pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života“ (§ 1542): jejich poslední vůli pak zaznamená např. starosta nebo – u vojáka – velitel jednotky, vždy za přítomnosti dvou svědků.

Nový kodex rozšiřuje výčet dědických titulů zejména o dědickou smlouvu. Ta je – na rozdíl od „jednostranné“ závěti – kontraktem; může ji uzavřít pouze zletilý a plně svéprávný zůstavitel, který jí „povolává druhou smluvní stranu … za dědice … a druhá strana to přijímá“ (§ 1582). Smlouvu nelze uzavřít o celé pozůstalosti; čtvrtina musí zůstat volná (§ 1585; i tu ovšem může zůstavitel zanechat témuž dědici, zejména závětí). Smlouva se nedá jednostranně zrušit, což dává smluvním dědicům větší šanci, že majetek opravdu zdědí; zůstavitele však smlouva za života neomezuje při nakládání s majetkem podle libosti (ovšem kromě darů; § 1588).

Dědickou smlouvu mohou uzavřít i manželé (ba i snoubenci; účinnou se však stane až sňatkem) a jejich rozvod nemá na ujednání ve smlouvě obecně vzato žádný vliv; po něm se ale každý z nich může domáhat jejího zrušení soudem. Ovšem „soud návrhu nevyhoví, směřuje-li proti tomu, kdo nezapříčinil rozvrat manželství a s rozvodem nesouhlasil“ (§ 1593).

Dědickou smlouvou (i závětí) může zůstavitel zřídit také odkaz (§§ 1594 až 1631). To poslouží tehdy, když chce někomu zanechat nějakou věc např. na památku. (Odkaz se může týkat i věci ve vlastnictví jiné osoby, např. některého dědice.) Odkazovník pak má po zůstavitelově smrti právo požadovat vydání předmětu odkazu. Podle § 1598 však „každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená“. To chrání nejen dědice, ale i věřitele zemřelého: odkazovník totiž není dědic, a nemusí tedy hradit zůstavitelovy dluhy.

Protože zůstavitel nemůže vědět, zda se osoba povolaná za dědice jeho smrti sama dožije, umožňuje mu nový zákoník povolat této osobě náhradníka (§§ 1507 až 1511). Kodex rovněž zavádí svěřenské nástupnictví (§§ 1512 až 1524): zůstavitel tedy může rozhodnout, na koho má dědictví přejít po smrti dědice. (Např. mentálně postižené dítě, které má dědit po rodičích, samo nemůže platně činit pořízení pro případ smrti; pokud tedy posléze zemře bez zákonných dědiců, připadne celá pozůstalost státu. Zřídí-li ale rodiče svěřenské nástupnictví, zůstane po smrti dítěte v soukromé sféře zachován alespoň ten majetek, který zdědilo po nich.)

U dědění ze zákona dnes existují čtyři dědické skupiny: v poslední z nich dědí prarodiče zemřelého, příp. jeho strýcové a tety. Nový kodex dělí zákonné dědice na šest tříd (§§ 1635 až 1640); nově budou dědit případně i praprarodiče zemřelého nebo jeho bratranci a sestřenice. Odúmrť ve prospěch státu (§ 1634) by se tedy měla stát ještě více ojedinělá než dosud.

V současnosti musí nezletilý neopomenutelný dědic dostat z dědictví aspoň tolik, kolik by činil jeho dědický podíl, a zletilý nejméně polovinu podílu (v části, kde by byli na právech zkráceni, je závěť neplatná). Podle nového kodexu se u nezletilců to, co musejí dostat, snižuje ze 100 % na 75 % a u zletilých z 50 % na 25 % povinného dílu (§ 1643).

Nyní se v dědickém řízení často reálně projedná jen část dědictví. Nemovitosti v katastru nebo vklady na účtech zatají málokdo (jinak by se k tomu majetku nedostal), ale jiné věci (např. šperky, obrazy či hotovost) se občas zatajují, čímž se mj. krátí práva věřitelů. I když věřitel posléze prokáže existenci dalších věcí, rozšíří se povinnost dědiců k úhradě zůstavitelových dluhů jen o jejich cenu. Podle § 1701 nového kodexu „dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, ledaže zákon stanoví jinak“. Když ale dědic uplatní výhradu (§ 1674) soupisu pozůstalosti (§ 1684), hradí dluhy zůstavitele opět jen do výše ceny nabytého dědictví (§ 1706). Kdeže je ta změna? Pokud se prokáže, že soupis pozůstalosti neodpovídá skutečnosti „v rozsahu nikoliv nepodstatném, … ruší se tím dědicům od počátku účinky výhrady soupisu“ (§ 1688) – a dědici pak budou povinni hradit dluhy zůstavitele v plné výši.

Možnosti, které dává nová právní úprava, by mohly (až se jich lidé naučí využívat) předcházet sporům mezi dědici – a mj. i vzniku nevítaného spoluvlastnictví nemovitých věcí v případech, že o to zúčastnění nestojí. Právní režim spoluvlastnictví také dozná změn; jimi se budeme zabývat v některé z dalších částí našeho seriálu.

Závěrem připomeňme § 3069: „Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.“ Některé z novinek sice mohou zůstavitelé použít už teď, ale jen pro případ, že se dožijí účinnosti nového kodexu, tedy 1. ledna 2014.

Rubrika: Aktuálně

    Zpět